Základní rozdělení a funkce svalů

Svaly jsou kolem kloubů rozloženy ve skupinách a působí v různých směrech.

• Agonista je sval vykonávající pohyb v určitém směru (hlavní vykonavatel pohybu).
  
• Antagonista je sval vykonávající opačný pohyb než agonista.
  
• Synergista je sval, který se zúčastňuje stejného pohybu jako agonista (sval pomocný).
  

Souhra agonistů a antagonistů je pro pohyb nesmírně významná. Vyvážené působení těchto protichůdných svalových skupin totiž stabilizuje určitou polohu těla i jeho segmentů. Například řada agonistů a antagonistů (svalů trupu a dolních končetin) tvoří posturální systém, dynamicky udržující mj. vzpřímenou polohu těla. 

V průběhu pohybu je obvykle uvolněn jen pohybující se segment těla. Zbývající části jsou naopak znehybněny, stabilizovány a fixovány. Svalům, které tuto fixaci provádějí, říkáme svaly fixační (stabilizační) – umožňují zpevnění určité části, odkud pohyb vychází. Tyto svaly se přímo nepodílí na pohybu, ale udržují pohybový segment v postavení, které je pro pohyb nejvýhodnější. Například extenzi v kolenním kloubu sice provádí čtyřhlavý stehenní sval, ale při bližší analýze pohybu zjistíme, že vlastně extenzi zajišťuje především přímý stehenní sval a zbývající ploché hlavy svalu čtyřhlavého svalu dosaženou extenzi bérce pouze fixují. 

Z uvedeného příkladu je také zřejmé, že sval chápaný jako jedna anatomická jednotka, může mít různé funkce. Přitom nemusí jít o tak složitý svalový celek, jakým je čtyřhlavý stehenní sval. I jednodušší sval, například dvojhlavý sval paže ohýbá předloktí, ale zároveň provádí i jeho supinaci. U svalů proto rozlišujeme hlavní a vedlejší funkci.

Z funkčního hlediska mají svaly dvě základní funkce:

1.       stabilizační (neutralizační)
2.       kinetickou - určitým druhem pohybové stabilizace je tzv. neutralizace.

Neutralizační svaly – činností ruší nežádoucí složky pohybu vykonávaného hlavními a pomocnými svaly.

Můžeme zůstat u příkladu s dvojhlavým svalem paže. Chceme-li provést čistou flexi předloktí, musíme potlačit – neutralizovat supinační účinek šikmého úponu šlachy dvojhlavého svalu. Neutralizačními svaly se v tomto případě stávají pronátory předloktí – svaly, které jsou antagonisty supinátorů.

Také kinetické funkce svalů mají určité zvláštnosti. Podle vztahu ke kloubu (kloubům) je rozdělujeme na jednokloubové a vícekloubové. 

• Jednokloubové svaly mají vztah jen ke kloubu, nad kterým procházejí. Při kontrakci působí jednokloubový sval na obě kosti, ke kterým se upíná. Je-li jedna z kostí fixována, přitahuje sval druhou kost. Vyvolává pohyb vždy pouze v jediném kloubu. 
  
• Vícekloubové svaly mají ke kloubům, nad kterými procházejí, různý a v průběhu pohybu měnící se vztah.
  

Nejvýrazněji se vícekloubové svaly pohybově uplatňují v kloubu, který je nejblíže ke svalovému úponu. V kloubech, které svaly míjejí, mají převážně pomocné a stabilizační funkce. Vícekloubové svaly nemohou ve všech kloubech, nad kterými probíhají, provést současně plný rozsah pohybu v jednom směru – např. flexi. Museli by se totiž smrštit o více než 50 % své délky, což svaly nedokážou. Tomuto jevu říkáme aktivní svalová insuficience.

Například při úplné extenzi v kyčelním kloubu (zanožení) nemůžeme plně ohnout koleno. (Svaly na zadní straně stehna provádějí extenzi kyčle a flexi kolena).

Vícekloubové svaly také nedovolují vykonat maximální pohyb v opačném směru. Tomuto jevu říkáme pasivní svalová insuficience. Například při plné extenzi kolena nelze zcela ohnout dolní končetinu v kyčli.

Aktivní a pasivní svalová insuficience je velmi významná funkční vlastnost vícekloubových svalů. Je nutné ji respektovat při vyšetřování pasivní pohyblivosti kloubů, testování svalové síly, při provádění léčebné tělesné výchovy nebo analýze sportovního pohybu.

Pohyb bychom mohli dále analyzovat podle nejrozmanitějších kritérií a hledisek. Analýza je ale jen prvním stupněm poznání. Pohyb – úmyslný i automatický, je komplexní syntetický jev, ve kterém je hlavním integrujícím prvkem inervace svalů – řízení pohybu nervovým systémem.

 

Medicína a zdravotně orientovaná tělesná výchova se často setkává s chorobnými změnami svalové tkáně, a to především s ochabujícími a zkracujícími se svaly. Tato problematika úzce souvisí s typy svalových vláken, které se na stavbě jednotlivých svalů podílejí a především s typem jejich zásobováním nervovými vlákny. Z hlediska tendence svalů ke zkracování a ochabování můžeme vlastně všechny svaly rozdělit do tří skupin – na svaly tonické (nevhodně označované posturální), svaly fázické a svaly smíšené.

 

• Tonické svaly mají tendenci ke zkrácení. Jde především o svaly uložené na zadní straně dolních končetin, zádové svaly, svaly šíje, prsní svaly a bedrokyčlostehenní sval.
  
• Fázické svaly mají tendenci k ochabování. Patří k nim především ohybače krku, mezilopatkové a břišní svaly a svaly hýžďové.
  
• Smíšené svaly nemají vyhraněnou tendenci ani ke zkracování, ani k ochabování.
  

 

Tonická vlákna (obvykle vlákna pomalá červená):

·       zajišťují stabilitu, fixaci těla při pohybu, držení těla v prostoru

·       jsou uložena hlouběji

·       jsou přizpůsobeny k posturální funkci

·       jsou odolnější proti únavě, snadněji se zotavují po zátěži

·       mají tendenci ke zvyšování klidového napětí

·       mají tendenci ke zkracování, zbytnění až ztuhnutí

·       často až nadměrně se zapojují do pohybových stereotypů a nahrazují práci oslabených svalů

Fázická vlákna (obvykle rychlá bílá vlákna):

·       slouží k provedení pohybu

·       jsou uložena blíže povrchu těla

·       jsou snadno unavitelné

·       mají nižší klidové napětí, které vede k oslabení

·       je nutné je posilovat

·       nadměrně zvětšují klidovou délku

·       obtížněji se zapojují do pohybových vzorců

 

Hlavní příčina vzniku svalové dysbalance je v oslabení svalů fázických a v následném přetížení svalů tonických. Svaly fázické vykonávají převážně pohyb. Převládají v nich rychlá bílá svalová vlákna. Dokáží vyvinout poměrně velkou sílu, ale rychle se unaví.

Pokud nejsou dostatečně zatěžovány, ochabují a jejich funkci přebírají svaly tonické. Do této skupiny patří zejména svaly břišní, hýžďové, mezilopatkové, rotátory páteře, hluboké flexory krku ze svalů horní končetiny.

Svaly tonické (posturální, antigravitační) mají naopak za úkol udržovat posturu, tzn. vzpřímenou polohu těla, a to jak ve stoji, tak v sedu nebo při chůzi. Jejich hlavní složkou jsou pomalá červená vlákna. Nedokáží sice vyvolat tak velkou svalovou sílu jako fázické svaly, ale jsou schopny pracovat velice dlouhou dobu, proto inklinují ke zkrácení. Hlavní fázické svalové skupiny jsou svaly šíje, horní část trapézů, prsní svaly, svaly lopatek, paravertebrální svaly, svaly pánevního dna, flexory kyčle a kolene, adduktory stehna, hamstringy, lýtkové svaly a další.

Vztah svalů fázických a tonických by se dal porovnat se sprinterem a vytrvalostním běžcem. Sprinter vydrží velké napětí, ale jen po krátkou dobu. Vytrvalec vydrží déle, ale s menší intenzitou. Pokud ovšem dáme vytrvalci na záda dvacetikilovou zátěž, jeho výdrž se značně zkrátí, stejně jako když tonický sval převezme funkci ochablého fázického svalu. Výsledkem je, že se „vytrvalec“ zkrátí a vyšle zoufalý signál v podobě bolestivé křeči.

Bolest je varovný signál lidského těla, ale bohužel většina jedinců toto „zoufalé volání svalů o pomoc“ vyřeší dávkou analgetik. Bolest se utiší, ale původní problém zůstává a prohlubuje se. Vlivem zkrácených svalů dochází k nezdravému postavení kloubů, omezení funkce dalších svalů a nacházíme se v uzavřeném kruhu. K výše zmíněným problémům se může přidat útlak nervu nebo cévy a následné omezení funkce vyživovaného orgánu.

 

Zdroje:

https://is.muni.cz/

http://vos.palestra.cz/